FOTOGRAFIE - Jiří Karásek

Wiener Hausberge (Vídeňské domácí hory) jsou považovány za nejvýchodnější výspu Alp. Pro Moravany a Západoslováky mají to kouzlo, že zde mohou prožít víkend, neboť není problém sednout v pátek po práci do auta a pověčeřet v útulném penzionku na úpatí kouzelných hor. Lze zde totiž prožít nejen půldenní vycházku, ale klidně i týdenní dovolenou. Nudy se přitom určitě báti netřeba. Celé pohoří je tvořeno vápenci, nabízí proto nejen nesčetné pohledy na zajímavé skalní útvary ale především v červnu a červenci také pestrou směsici nádherně kvetoucích alpinek. A v neposlední řadě: díky snadné dostupnosti lze na hřeben bez větší námahy dopravit nejen sebe, ale i těžký aparát se stativem.

Celkové panorama Raxu a Schneebergu z protějšího Sonnwendsteinu 

Na Schneebergu čeština stačí

Masív Schneebergu s vrcholem Klosterwappen (2076 m n.m.) je nejvyšším pohořím skupiny. Nahoru vede nejen sedačková lanovka, ale také pohodlná zubačka (v propagačním letáčku se píše, že nejstarší v celém mocnářství). Maje psa, jemuž by se cestování sedačkou asi nelíbilo, volíme zubačku.

Parkoviště u puchbergského nádraží (zastavují zde i vlaky z Vídně) je z poloviny zaplněno, k mému překvapení především našinci. Je to jasné: zatímco Češi oslavují Den vítězství a užívají si tak prodlouženého víkendu, Rakušané normálně pracují. Přijeli jsme s předstihem, protože kapacita každého vláčku je omezená a lístky jsou na místenky (lze rezervovat i přes web). U kasy je prázdno, slečna za monitorem počítače slyší, že čtyřnožce diriguji česky, oslovuje mne proto plynnou slovenčinou.
Do odjezdu ubývá více než půlhodina, jdeme zevlovat po městě. Upravený rybníček skýtá domov několika párům divokých kachen a celý park ve mně evokuje dojem lázeňských Luhačovic. Bělavý vrchol v pozadí však prozrazuje, že nejsne na východní Moravě, ale opravdu v Alpách. Cukrárna na rohu má ještě zavřeno, obsluha však vychází a s úsměvem se táže, co si dáme. Zmrzlinu mají výtečnou!
Je však čas odjezdu. Dva vagóny jsou zaplněné tak akorát, když se souprava dává líně do pohybu. Míjíme poslední puchbergské domky a noříme se do lesa. Vláček jede skoro krokem, převýšení je značné, na necelých deseti kilometrech nás čeká přes 1200 výškových metrů. Jsme už hodně za polovinou, když vjíždíme k malému nádraží. Vlak má 20 minut přestávku, cestující vystupují. Někteří zapalují nezbytnou cigaretu, jiní vybírají ve vyhlášeném Baumgartnerově kiosku ten nejlepší z pěti druhů čerstvých buchet a někteří jen prohlížejí mohutné stoupání, které nás za chvíli čeká.

Zastávka Baumgartner, na vrcholu v pozadí kaple císařovny Sisi

Lesy již ustoupili travnatým pláním a kosodřevině, stále více je vidět i sněhové plotny. V posledních stovkách metrů je sněhu tolik, že trať je doslova vyfrézována do ledových návějí. Míjíme starou budovu nádraží a vjíždíme do nového krytého terminálu spojeného s horským hotelem a restaurací. Ta však počká.
Naše první kroky vedou ke kamenné kapli, postavené ve strohém secesním stylu na počátku 20. století na počest zavražděné císařovny Sisi. Pohled dolů a okolí je velkolepý. Jsme očividně výše, než zezdola mohutný Sonnwendstein na jihu, za nímž se modrají lesy západního Burgenlandu. Na západě, téměř na dosah ruky, září stále ještě hodně zasněžený Rax, na východě, přikryt tmavou inverzní pokličkou Neunkirchen a Wiener Neustadt. Pohled na sever cloní homole Waxriegelu, ale to se časem změní.

Zasněžená cesta na Dambockhaus

Lehce pofukuje, vyrážíme na krátkou tůru. Již první metry nás ujišťují, že zime zdaleka ještě neřekla poslední slovo. Cesta vede rozbředlým hlubokým firnem a přestože není vůbec prudká, postup je poměrně namáhavý. Po několika stovkách metrů však závěje končí a po cestě, kterou zvládnou i velmi malé děti, se blížíme k Daňčímu domu (Dambockhaus). Stará turistická chata z III. čtvrtiny 19. století je nově opravená a kromě krmě nabízí i střechu nad hlavou.
Času máme dost, vystupujeme proto na Waxriegel. Stoupání není ani dlouhé, ani strmé, cestou potkáváme i rodiny s malými dětmi. Výhled je opět nádherný, jen od západu se začínají přibližovat nepříjemně šedivé mraky. Proto neotálíme a sestupujeme opět k Dambockhausu, odkud pokračuje červená značka turistického okruhu. Na severní části leží nepoměrně více sněhu než na jižní a místy zapadáme po kotníky.
Příjemné skorojasno je pryč, mračna už připomínají olovo: je čas k návratu. Cesta naštěstí není dlouhá a převýšení minimální. Téměř ve stejném okamžiku, kdy nás pohlcuje kryté nástupiště, zkrápějí okolí první těžké kapky. Do odjezdu nám zbývá hodiny, jdeme otestovat hospůdku. Psi mohou vnu, servírka opět hovoří slovensky. Polévka je sytá a housky křehké, jsme koneckonců v Rakousích.

Kaple vystavěná na počest císařovny Sisi

Náhorní plošina Rax - vápencový ráj
 

Na plošinu se lze dostat několika různými způsoby. Nejjednodušší, nejrychlejší (a samozřejmě nejdražší) je cesta lanovkou z Hirschwangu do hotelu Berggasthof. Základní zpáteční jízdné bylo v letošní sezóně 18 euro, slevy sice jsou, ale pouze nevýrazné. Majitele čtyřnohých společníků jistě potěší, že v obou stanicích lze jejich miláčkovi vypůjčit povinný košík (už jsem ale viděl cestovat i psy bez náhubku).

Mnohem zajímavější a pro vícedenní putování po Raxu snad i vhodnější je použít některou z turistických cest, jichž hlavně z jižní strany vede hned několik. Jedna z nejzsnažších vede např. ze sedla Preiner Gscheid. K chatě Waxriegel na úpatí skal je to necelých 300 výškových metrů, k Reisstaler Huette jen o kousek výš. Nevýhodou je ovšem nutnost použít vlastní dopravy, neboť autobusy sem téměř nejezdí a koleje nevedou.
Jedna z nejfrekventovanějších cest vede z centra Hirschwangu. K chatě Ottohaus překonává cca 1200 výškových metrů, vyžaduje tedy určitou kondici i výstroj, nabízí však nádherné výhledy nejprve na protější hřbet Kreuzbergu, později i na Sonnwendstein a Hirschenkogel nad známým sedlem Semmering. Výstup je pak nedaleko chaty korunován průchodem skrze zajímavou kamennou bránu.

Sněhové plotny pod chatou Ottohaus vydrží až do léta

Zdatnější turisté, kteří již mají aspoň základní zkušennosti s pohybem v horách, mohou pro výstup použít i některou z jednodušších zajištěných cest. Z ráje horolezců, Velkého pekelného údolí (Gr. Hoellental), vede na planinu např. jednoduchá feráta Wachthuettelkamm. Nejedná se o klasickou zajištěnou cestu, k jejímuž prostupu by bylo třeba ferátového vybavení, ale spíš o cestu, jejíž obtížnost je srovnatelná např. s Dolnýma a Hornýma Dierama v Malé Fatře. Ani rakouský průvodce Bergsteigen.at nedoporučuje pro její průstup přílbu či úvaz, zcela stačí trocha kondice a dobré boty.

Vrcholek Jakobskogelu zdobí ocelový kříž, pod nímž
se rozpadá kamenná útulna.

Planina samotná pak nabízí možnosti pro všechny výkonnostní kategorie turistů. Ti zdatní a zkušení mohou zvolit celodenní okruh, během něhož stihnou obejít hlavní část nepříliš rozlehlého pohoří, pro malé děti je vhodná třeba procházka od lanovky k Ottohausu, jejíž převýšení nedělá ani 100 metrů (viděl jsem tady i dívenku v žabkách), případně pokračovat po hřebeni (nebo spíš hraně srázu) přes nedaleký Jakobskogel k vrcholu Preiner Wand.
Přestože Rax není klasickým vysokohorským pohořím a turista se zde pohybuje ve výšce 1500 – 2000 metrů, jde přece jen o hory. Proto je třeba počítat s výskytem poměrně velkého množství sněhu i koncem června (a nemusí jít jen o osamocené plotny). Také na vodu (nejen pitnou) lze narazit jen v chatách, horské bystřiny zde zkrátka nejsou (v tomto Rax hodně připomíná Slovenský Kras). Chat je naštěstí velké množství, takže není problém naplánovat túru tak, aby člověk nemusel vláčet kanystr.

Rozcestník na trase Seeweg nedaleko Holzknecht Huette.
Vpravo vrchol Preiner Wand.

Sonnwendstein - odpolední procházka 

Nepřehlédnutelný vrchol s nádhernou vyhlídkou do širokého okolí. Přestože sedačková lanovka na něj už několik let nefunguje, je stále hojně navštěvovaný, neboť tůra na jeho vrchol je spíš odpolední procházkou, než vysokohorskou turistikou.

Ideálním východiskem pro výlet je středisko Semmering. Jednak je zde dolní stanice kabinkové lanovky na nedaleký Hirschenkogel, začíná však zde i (dříve vyhlídková) cesta, po níž se na Sonnwendstein dá vyjet i osobním autem. Dnes je sice pro veřejný provoz uzavřená, cykloturistům však poslouží. Na Hirschenkogelu je dřevěná rozhledna a bylo by škoda ji nenavštívit. Vrchol je totiž z větší části zalesněný a díky přes 30 metrů vysoké věži, kam se snadno dostaneme po zdolání 155ti schodů, je možné spatřit nejen horské masívy Raxu, Schneebergu a celé okolí, ale při dobré viditelnosti i stále zasněžené vrcholky Alp na západě.
Z Hirschenkogelu sejdeme úzkou lesní pěšinkou do sedla, kudy vede i bývalá silnice a kde nás přivítá rozcestník, oznamující, že na Sonnwendstein nám zbývá asi hodinka cesty. Zároveň se můžeme rozhodnout, kudy na vrchol. Nejsnadnější, ovšem nejméně zajímavá je silnice. Vede převážně lesem a výhledy z ní jsou ve srovnání s hřebenovkou docela nezajímavé. Hřebenovka je sice náročnější, ovšem téměř celou cestu se nám bude u nohou rozprostírat velká část Dolních Rakous, Burgenladska, Štýrska a rozplyne-li se opar, uvidíme i kousek Maďarska. Kompromisem pak je cesta po jižním svahu hřebene. Vyhne se sice vrcholu Erzkogel, výhledů na jih si však turista užije i tak dost.

Vrchol Erzkogelu, pohled na východ

Všechny tři cesty se spojují v mělkém sedýlku, zhruba pět minut chůze od samotného vrcholu. Je zde i několik soukromých chat, všechny přitom mají svá jména. Vrcholek však již láká.
Na samotném vrcholu Sonnwendsteinu je z dálky viditelný vysálač, budova radiokomunikací s mnoha parabolickými anténami a především kaple, nahrazující jinde nezbytný vrcholový kříž. Z pamětní desky se můžeme dozvědět, že místo sloužilo za války jako důležitý bod protiletecké obrany Vídně. Ještě před návštěvou kaple však zřejmě zamíříme do místní hospůdky, která nabízí i venkovní posezení a dětské houpačky. Můžeme si objednat nejen vcelku dobré pivo nebo nějaké nealko, ale v nabídce je i teplá (a také vydatná) kuchyně.

Na Semmering? Do Paříže? Do pekla?
Rozcestník na Sonnwendsteinu.

Občerstveni a nasyceni pohledy do okolí (semmeringská dráha opravdu připomíná modelové kolejiště) se můžeme rozhodnout, kudy dolů. Můžeme se vrátit, kudy jsme přišli, můžeme zvolit i jinou variantu cesty na Semmering. Chceme-li si túru prodloužit, můžeme sestoupit Cestou horských myslivců do Maria Schutz (docela příkrý padák), kde si můžeme prohlédnout skvostný barokní kostel a lesní cestou se vrátit na Semmering. Můžeme i pokračovat dále do hor, vždyť Buckliges Welt a celá Wechsegruppe nám leží u nohou.

Pohled z jižní strany hřebene na západ

Tvrdá soutěska v Měkkém údolí

Weichtalklamm, v překladu soutěska měkkého údolí, je jednou z nejčastěji navštěvovaných tras v údolí Hoellental. Je dost obtížná i zajímavá, aby uspokojila i náročné turisty (je klasifikována jako zajištěná horská cesta (klettersteig) obtížnosti A-B), její obtížnost však dovoluje absolvovat tuto trasu i svátečním turistům, začátečníkům, nebo dětem.

Kdo alespoň jednou zavítal do Slovenského Raje, dovede si představit, jak může vypadat roklina vymletá divokou vodou ve vápencové skále. Daleké výhledy nahrazují romantická a místy až divoká zákoutí, v parném létě zde najde turista příjemný chlad. Weichtalklamm se však od roklin Slovenského Raje přece jen poněkud liší. Především je delší a větší je také převýšení, jež musí návštěvník zdolat. Kdo by čekal vodopády, či alespoň zurčivý potůček, může být zklamán, neboť soutěskou protéká voda jen po větších deštích nebo při tání. Žebříků a technických pomůcek je méně a jsou naopak kratší, než ty slovenské, nenajdete zde ani vratké a kluzké dřevěné stupy. Zato „lezení“ po skále si užijete nesrovnatelně více.

Vstup do soutěsky nelze přehlédnout.

Cesta se dá zvládnout jako půldenní výlet a je ideální pro všechny, kteří si chtějí vyzkoušet náročnější turistický výstup skalním terénem a nechtějí, nebo nemohou, si hned pořizovat ferátovou výbavu, tedy jistící smyčku, sedací pás, přílbu a další výbavu (i když vše se dá ve specializovaných obchodech i zapůjčit).
Soutěska začíná hned vedle chaty Weichtalhaus, před níž je poměrně velké neplacené parkoviště. Přestože se jeho kapacita zdá být ve všední dny více než dostatečná, o víkendech bývá často plno a nezbývá, než auto odstavit podél silnice v údolí Schwarzy. Pro dopravu k soutěsce lze využít i linkový autobus z Hirschwangu, frekvence však čítá jen několik spojů denně.

Nejobtížnější úseky jsou jištěny ocelovými řetězy, lany a žebříky. 

I když je hned vstup do soutěsky jištěn řetězem, úvodní pasáže (a desítky výškových metrů) vedou listnatým lesem bez jakýchkoliv technických pasáží. Cesta vede místy po pěšině, místy přímo kamenitým (většinou suchým) korytem potoka. Až ve střední části výstupu se objevují první skalnaté úseky. S přibývající nadmořskou výškou z okolí stezky postupně mizí vegetace a cesta v některých místech připomíná průstup jeskyní. Jen světlo někde vysoko nad hlavou dává tušit, že se nenacházíme v podzemním labyrintu, ale v horské roklině.

Jen listí na zemi prozrazuje, že někde vysoko
nad hlavou je modrá obloha. 

V závěrečných stovkách metrů se údolí postupně rozšiřuje a dovoluje slunečním paprskům prohřát skály i porosty podél pěšiny. V místech, kde soutěska ústí na Cestu Ferdinanda Mayra s červeným turistickým značením, lze výstup úkončit a vrátit se na místo, odkud jsme vyšli. Lze však také vystoupit ještě několik set metrů k Kienthaler Huette, které o víkendech a svátcích nabízí možnost občerstvení. Za chatou také začíná krátká jištěné cesta na vrchol Turmsteinu, k jejímuž zdolání je však třeba základní ferátový set a přílba. Ti zdatnější se mohou pokusit i o výstup na nejvyšší vrchol pohoří Schneeberg, Klosterwappen. Převýšení od chaty Weichtalhaus však činí přibližně 1500 metrů, což už není trasa pro začátečníky, nebo netrénované děti.
Průstup samotnou roklinou zabere i s návratem cca 3 – 5 hodin, podle fyzické kondice každého jedince. Přestože je jedná o zajištěnou cestu, není k jejímu absolvování třeba ani přilby nebo ferátového setu, stačí obuv s pevnou podešví. Orientačně je trasa naprosto bezproblémová, zabloudit téměř nelze.

Vyústění Weichtalklamm na Cestu Ferdinanda Mayra.