Jiří Škoch
Dnes si už přesně nevzpomenu, kdy jsem poprvé viděl podmanivé a okouzlující fotografie Jiřího Škocha. Bylo to už dávno, snad někdy koncem 80. let minulého století. Od někoho jsem tehdy dostal jeho fotografii Hlava 81 jako pohlednici. Přestože už téměř dvacet let visí zastrčená za lištu elektroinstalace v mojí fotokomoře, dodnes mi pohled na ni nezevšedněl. Dodnes mě udivuje ta hra klidu
a napětí, které z ní vyzařuje.
Bylo jen logické, že když o pár let později vyšla v nakladatelství Foto MIDA Škochova monografie (Škoda, že se na rozdíl od té věnované Tarasu Kuščynskému, nedočkala reprintu. V antikvariátech jsem na ni totiž snad nikdy nenarazil), skončila v mé knihovně. Doslova jsem ty fotografie hltal a v mladické nerozvážnosti jsem si usmyslel, že něco podobného se chci naučit taky (po letech musím, bohužel, připustit, že se mi to asi už nepodaří).
Dodnes ji často beru do rukou a listuji jejích stránkami. Už od prvních publikovaných fotografií z první poloviny 60. let přesvědčivě ukazuje, že Škoch byl už tehdy, navzdory svému mládí, zjevem v československé fotografii zcela ojedinělým. Jeho montáže, technicky často velice jednoduché, jsou i dnes, po víc než čtyřiceti letech od svého vzniku magicky působivé a stále originální. Básně v obraze, tak by se také dal nazvat cyklus jeho montáží věnovaných básníku a výtvarníkovi Bohuslavu Reynekovi. Tajemno a poetika nezadržitelně vystupují dodnes z těchto výjevů.
Dalším vrcholem Škochova díla jsou bezesporu fotografie inspirované událostmi srpna 1968. Jako by na boží mlýny poukazuje jeho vztyčený prst, symbol odporu proti nastupujícím poměrům další etapy ohýbání hřbetů. Ale i z výtvarných fotografií z pozdější doby dodnes vyzařuje napětí mísené s klidem, krásno s ošklivostí. Pokaždé, když se dívám na jeho obrazy, musím smeknout před člověkem, který dokázal pomocí fotografie vyjádřit myšlenky tak silně, že ani po desetiletích neztrácejí na sdělnosti a naléhavosti.
Když jsem se naučil máchat papíry ve vývojce tak, aby skutečný stupeň zčernání solí stříbra odpovídal mým představám, snažil jsem se Škocha napodobovat. Bylo by zbytečné zakrývat, že moje Česká krajina je nepodařeným plagiátem jeho Kozích hřbetů, že můj Stín je silně inspirován jeho (již zmiňovanou) Hlavou 81. Popraskané omítky, staré stěny, neklidná obloha a další prvky na mých fotkách, to vše vlastně pochází od Škocha.
Je škoda, že ani Škoch, podobně jako většina klasiků, nemá snadno dostupnou
a širokou internetovou prezentaci. Jeho dílo tak znají většinou jen ti dříve narození, kteří zažili i předdigitální éru civilizace a pak řádka zasvěcených, jejichž zájem o fotografování neskončil u prohlížení webových galerií. Kdo se chce o Škochovi dozvědět více, nezbývá mu než procházet antikvariáty, listovat v časopisech a koukat, zda v nějaké „zapadlé“ galerii nevisí jeho obrazy.
Zájemci o podrobné a fundované zhodnocení Škochova díla pak nezbude, než navštívit knihovnu Institutu tvůrčí fotografie
v Opavě. V jejích regálech totiž už od roku 1995 leží bakalářská diplomová práce Jiřího Křenka (ano, je to ten, jenž, vedle Antonína Bahenského, jako jediný Čech dokázal vdechnout Formuli 1 duši). Z pera z nejpovolanějších (byl jeho žákem) se mohou dozvědět o Škochově tvorbě i životě mnoho zajímavého, co zatím jen čeká na masové zveřejnění.