FOTOGRAFIE - Jiří Karásek

Asi se příliš nezmýlím, když řeknu, že snad není v Česku fotograf, jemuž by tvorba Jana Saudka byla lhostejná. Všichni ji znají, mnozí ji však odmítají. Nepatřím k nim. Naopak, s trochou nadsázky si dovolím napsat, že Saudek bezesporu patří k největším dokumentaristům moderní fotografie.

Když jsem někdy v 80. letech minulého století viděl Saudkovu fotografii poprvé, nevěděl jsem ještě, kdo je jejím autorem. Jak šel čas, „potkával“ jsem jeho fotografie stále častěji a později jsem je začal cíleně vyhledávat. Když pak s pádem režimu padly i nejrůznější restrikce, bylo Saudka najednou všude plno. V televizi, novinách, časopisech, výstavních síních.

Nebylo snadné se v té záplavě nahoty, sexuality a jakoby prvoplánovitých emocí vyznat. Mnohdy banální texty nevypovídaly nic o pohnutkách, jež vedly autora k vytvoření dnes už všeobecně známých fotografií. Čtenář se nedozvěděl nic z jeho minulosti, netušil, do jaké míry jej poznamenaly nesmazatelné vzpomínky na válečné hrůzy, jimiž musel jako vězeň dětského koncentračního tábora projít. Nepsalo se nic o tom, co pro něj jeho židovství znamenalo v letech dospívání. Možná ale právě sem sahají kořeny poselství, které zformoval svým dílem až o několik desetiletí později.

Je jen velmi málo fotografií, které by svým nedvojsmyslným sdělením lépe a srozumitelněji šířily poselsví lásky a humanity, než Saudkovy (dnes asi poněkud opomíjené) kompozice ze šedesátých let. Lze jim vyčítat mnohé: přílišnou prvoplánovitost, možná i kýčovitost, ale není právě srozumitelnost a napříč kulturami jasná symbolika znakem umělecké kvality?

Je-li dnes Saudek širokým publikem vnímán především jako fotograf ženské krásy, chápu jej asi trochu mylně. Žena na jeho fotografiích ale není přece uměleckým artefaktem, nýbrž nositelkou sdělení. Skrze ženu vystupují ze Saudkových fotografií emoce, dokumentující především mnohdy jinak neuchopitelnou složitost mezilidských vztahů a vedoucí až k samotné podstatě člověčího bytí.

To, s čím se v normálním životě dnes a denně běžně setkáváme v „zaobalené“ a učesané formě, představuje Saudek obnažené až na kost. Nehledí přitom napravo nalevo, je mu lhostejno, co si o něm pomyslí jeho „volič“. Prostě a bez kudrlinek vyjadřuje svůj názor. Odhodíme-li masku spořádaného měšťáka, nelze konstatovat nic jiného než, že: Ten chlap má přece pravdu! Na jeho fotografiích jsme my. Jeho Divadlo života přece není ničím jiným, než syrovým a ryzím dokumentem o nás. O naší minulosti i současnosti, o splněných i nesplněných snech, o dávných i nedávných křivdách, o starých vzpomínkách i o tom, co jsme dávno zapomněli. Chvíli drama, chvíli až tragedie, chvíli pravdivá komedie.

Jistě, jeho kritikům lze jen těžko vyvracet názor, že se v posledních letech dostal až příliš do vleku komerce, že jeho obrazy neříkají zhola nic, co by už dávno předtím neřekl svými fotografiemi. To vše je asi pravda, ale v jeho díle není přece patrný předěl mezi dobou, kdy tvořil jako ryzí amatér vedle své dělnické profese a dobou, kdy jej uznal bezmála celý umělecký svět a jeho hruď ozdobila stužka rytíře umění a literatury.

Je hodně fotografů, kteří se snažili zdokumentovat složitost lidské duše. Jen některým se to ale podařilo. Jeden z nich se určitě jmenuje Jan Saudek.