FOTOGRAFIE - Jiří Karásek

     Občas dostanu od čtenářů těchto stránek e-mail s dotazem, co mají dělat, když chtějí mít zajímavé snímky krajiny. To mě inspirovalo k myšlence napsat pár svých zkušeností a postřehů, které jsem získal při fotografování krajiny. Jak je psáno
v úvodu, skutečně nepůjde o žádnou vědu, spíš se zaměřím na klasického amatéra, kterému se v kapse kalhot houpá jednoduchý kompakt, případně má na krku amatérskou zrcadlovku.

     Odborníci na krajinářskou fotografii mě asi proklejí, ale hned zpočátku musím říci, že k fotografování krajiny se hodí cokoliv, co má aspoň trochu slušnou optiku. Pokud nepotřebujeme velké zvětšeniny, tak je celkem jedno, jestli s sebou do hor poneseme malý kompakt nebo těžkou zrcadlovku, několik objektivů a pevný stativ. Dobrá fotografie na technice nezávisí, důležitý je zrak. Je ovšem pravda, že čím jednodušší techniku máme, tím jsou naše možnosti omezenější (že to nemusí být vždy na škodu, viz v úvaze na téma Universální zoom v sekci Perličky a střípky).

     Co si tedy vzít s sebou na výlet? V poslední době jsem nejvíce fotografií pořídil na Canon 33V s objektivem 19 – 35 mm, případně dlouhým zoomem. Mnoho fotografií však pochází z Hi-maticu od Minolty, miniaturního Minoxu a staré Prakticy, k níž jsem často montoval širokoúhlou „dvacítku“.

     Vážnějším zájemcům o fotografování na výletech můžu vřele doporučit fotobatoh. Nemusí se jednat o profimodel za několik tisíc korun, já jsem si pořídil obyčejný dvoudílný Lowepro za patnáct stovek. Do dolní části v pohodě vejde Canon s dvěma objektivy, filmy (i blesk a digitální kompakt), oddělený vršek pojme nejen svačinu, něco k pití, ale i bundu a lehkou mikinu. Proti klasické fotobrašně, nebo aparátu v turistickém batohu (oboje jsem taky párkrát přetrpěl) je to daleko pohodlnější a na rozdíl od fotobrašny, která už na první pohled napovídá na cenný obsah, nebudí zdaleka tolik pozornosti.

     Máme-li kompakt nebo lehkou digitální zrcadlovku, můžeme vzít i kapesní stativ. Moc místa nezabere a sám jsem ho už taky párkrát ocenil. I za jasného letního dne je totiž v listnatém porostu docela tma a expozice vycházela na hranici udržitelnosti i při celkem otevřené cloně. Aparát na stativu položeném na pařezu či kameni
a expozice samospouští tento problém rychle vyřeší.

     Budeme-li fotografovat jako turisté, je předem nutné se smířit se skutečností, že fotografie, jaké známe z díla mistrů krajinářské fotografie, s největší pravděpodobností nepořídíme. Zatímco tito fotografové zachycují zákoutí krajiny plánovitě, po často mnohaletém pozorování, my se musíme dát do rukou Božích, respektive spoléhat na štěstí a snažit se mu vyjít vstříc. Je jaksi nezbytné se prostě smířit ráno s tím, že krajina kolem by asi byla daleko zajímavější za podvečerního měkkého slunce, ale my tou dobou už budeme o tři kopce dál. Taky déšť a mlha nejsou jevy tak řídkými, že bychom je měli z možností podmínek vylučovat.

     Ale dost již teorie, přejděme k praxi. Hodně diskusí se vede o nejvhodnější optice. Mnohokrát jsem například četl, že širokáč je nezbytností. Ano, je. Ale jen pro toho, kdo se chce krajinářskou fotografií zabývat vážně, na výletě se bez něj obejdeme. Dovolím si totiž tvrdit, že ohnisková vzdálenost objektivu musí odpovídat fotografovanému motivu. Pro majitele jednoduchých kompaktů to lze obrátit: motiv musí odpovídat ohniskové vzdálenosti, resp. možnostem aparátu. Pro ilustraci uvádím následující fotografie.

Nezdá se to, ale obě byly vyfotografovány ze stejného místa ve stejnou dobu, sedla Kráľova Studňa ve Velké Fatře. První snímek byl pořízen širokoúhlým ohniskem 19 mm a zachycuje krajinný detail, přičemž okolí ustupuje do pozadí a vyjde poměrně malé. Druhý je pořízen ohniskem cca 200 mm a v protisvětle zobrazuje reliéf hlavního hřebene pohoří.

     Při fotografování v přírodě se většinou neobejdeme bez toho, aby na našich fotografiích nebyla zachycena obloha. Měli bychom si však uvědomit, že i tato část snímku tvoří kompozici a má svoji vypovídací schopnost. Je-li polojasno
s dynamickými kumuly na modrém blankytu, není na škodu, věnujeme-li obloze
i větší plochu snímku než samotné krajině. Naopak, je-li obloha šedivá
a jednotvárná, je dobré aparát sklonit a podíl nezáživné plochy minimalizovat.
I pokosená louka v popředí dokáže učinit snímek většinou zajímavějším, než bílá či světle šedivá plocha v horní polovině obrazu. Pro ilustraci uvedu dva (možná až příliš extrémní) případy, jakou roli obloha či její absence hraje.

Oba snímky pocházejí z rakouského Raxu. Na prvním je horská chata Ottohaus nacházející se právě na dolní hranici mraků, bylo proto zbytečné zobrazovat cokoliv nad ní. Naopak, zbytky sněhových polí jsou pro vyznění snímku daleko zajímavější. Druhá fotografie zachycuje celkový pohled na údolí mezi Raxem a Schneebergem. Protože byla pořízena po návratu do hotelu, kdy už slunce zapadlo a krajina byla dosti plochá, redukoval jsem ji na tmavě šedé kontury a hlavní slovo dostala obloha.

     Když jsem s fotografováním začínal, viděl jsem v jedné učebnici (dnes už si opravdu nevzpomenu, byl-li autorem inkriminované stati pan Stibor nebo Šmok) jednoduché obrázky, které úlohu oblohy v kompozici snímku charakterizují velmi názorně.

Mimo jiné z nich vyplývá jedno: vždy (tedy téměř vždy) se snažme, aby horizont nebyl pokud možno uprostřed. Divák pak mnohdy netuší, co jsme vlastně chtěli říci (i jednotvárná obloha zabírající většinu plochy může mít občas svůj smysl). Bližšího komentáře snad netřeba.

     S otázkou umístění horizontu úzce souvisí i členění obrazu na jednotlivé „plány“. Dostaneme-li do popředí nějaký zajímavý objekt, snímek získá nejen větší vypovídací hodnotu, ale i větší dynamiku a prostorovost. Oč se jedná, o tom opět nejlépe hovoří ukázky.

Oba snímky vznikly téměř ve stejnou dobu na stejném místě (Močidla nedaleko Smtrekovice ve Velké Fatře), stejným ohniskem (pevný Minotar) za stejného osvětlení. Co dokáže vhodně zvolené popředí je snad patrné na první pohled.

     Kdo chodí do přírody častěji, dobře ví, že mlha či déšť jsou na horách běžnými jevy. Bylo by však chybou na fotografování v těchto podmínkách rezignovat a aparát nechat odpočívat v teple batohu či kapsy. Nepadají-li zrovna trakaře, těch několik málo vteřin aparát vydrží i když není vodotěsný. Stačí ho pak jen otřít a znovu uložit do bezpečí. Předpokládá to ovšem, že budeme fotografovat nejprve očima a až si
v duchu vybereme scénu, teprve potom rychle tasit a exponovat.

     Potká-li nás na tůře nevlídno, je nutné se také smířit s tím, že pořízené fotografie nebudou tak „pěkně“ barevné, jako kdyby svítilo slunce. Ukázka, pocházející ze Snilovského sedla v Malé Fatře hovoří za vše.

Je snímek vlevo, jak jej vygenerovala laboratoř, zajímavější, než jeho redukce na čb stupnici s úpravou gama křivek vpravo? Asi ne. Kdo však rád fotografuje detaily, pro toho může být deštivé počasí naopak přínosem. Mokro daleko lépe odhaluje struktury nejrůznějších povrchů, kapky vody přidají jiskru a absence přímého světla vyřeší problém, co s ostrými stíny. V tomto případě však musíme počítat s tím, že světla bude často skutečně málo, takže aspoň kapesní stativ přijde mnohdy vhod.

     Zdaleka nejhorší vliv na výsledky má zatažená obloha v zimě, lépe řečeno při fotografování krajiny pod sněhem. V takových podmínkách je téměř nemožné, aby na snímku bylo cokoliv jiného, než spojité plochy více či méně syté šedi, často však dosáhneme jen téměř bílých a černých obrazců. Pro plastické zobrazení zasněžené krajiny je prostě slunce téměř nezbytností.

     Jinak se mlhy a zvláště oparu opravdu netřeba bát. Naopak. Mohou dodat
(a většinou i dodají) fotografiím plastičnost, jíž bychom při jasném světle nikdy nedosáhli.

První snímek jsem vyfotografoval v počasí, kdy by psa nevyhnal (ten můj však se mnou byl), druhý představuje jinak banální zákoutí, za „běžného“ světla fotograficky zcela nezajímavé.

     O fotografování krajiny bych mohl psát ještě dlouho. To ale není cílem této stati. Koho tato disciplína zaujme, jistě najde na internetu, ale především v knihkupecví, pojednání mnohem odbornější a navíc od lidí, kteří tento obor ovládají daleko lépe než já. Já jsem chtěl totiž jen říci, jak i s jednoduchou technikou dosáhnout docela koukatelných obrázků, které potěší nejen samotného autora, ale i jeho blízké
i vzdálené okolí. A k tomu opravdu stačí jen několik málo zásad a především dobré oči. Vlastně, hlavně ty oči, protože v tvůrčí činnosti žádná zásada neplatí absolutně.