Univerzální zoom. Ano či ne?
Nebudu se v těchto řádcích příliš zabývat technickou stránkou věci, od toho snad existuje dost jiných serverů (i když opravdových recenzí je v nich poskrovnu), spíš se pokusím o trochu jiný pohled. Je navíc asi trochu divné, že o universálním zoomu bude psát člověk, který jej nikdy nevlastnil, ale třeba někoho inspiruji aspoň
k zamyšlení.
Každý fotograf (tedy až na výjimky) začne svou dráhu zpravidla s něčím, co nestojí moc peněz a co je pokud možno co nejuniverzálnější. Pro ty starší to byl zpravidla pevný objektiv základní ohniskové vzdálenosti kolem 50 mm, dnes je zřejmě nejčastější digitální kompakt 35 – 115, případně zrcadlovka 28 – 80. Jak rostou zkušennosti i počet exponovaných snímků, rostou i požadavky na aparát, respektive na optickou soustavu. Nejde jen o to, že fotografie, které se před půlrokem zdály více než konkurenceschopné, začínají nějak „blednout“, tedy ztrácet ostrost
a kresbu, ale po několika měsících by většina z nás i kompozici řešila jinak. Široký konec objektivu je najednou moc úzký a ten delší taky nedosahuje vzdálenosti, jakou bychom si často představovali. Majitel kompaktu začne šilhat po zrcadlovce, majitel zrcadlovky po novém skle.
Nejsnadnější cestou se zdá vyměnit svůj dosavadní 28 – 80 za něco ještě univerzálnějšího. Kdo preferuje širší ohnisko, sáhne pravděpodobně po rozsahu 24 – 105, kdo by raději větší „dostřel“, ten se poohlédne po 28 – 200 (dnes již i 300). Pokud se nezaměří na ty nejlevnější výrobky, získá nejen podstatně větší rozsah ohniskové vzdálenosti, ale také daleko lepší kresbu i omezení projevů optických vad. Jenomže i takový člověk (pokud ho tedy láska k fotografii neopustí a nedá se třeba na rybaření) opět po čase dospěje do bodu, kdy mu jeho univerzální sklíčko nebude stačit a situace se bude opakovat. Tentokrát už ovšem musí přijít na řadu speciální optika, tedy buď skutečně širokoúhlý nebo teleobjektiv.
Nebylo by tedy lepší tuto etapu rovnou přeskočit? Osobně si myslím, že ano. Kdo někdy fotografoval objektivem 20 mm a širším, potvrdí, že širokoúhlý efekt je něj mnohem větší, než u ohniska 28 mm, které je dnes za širokoúhlé obecně považováno. Totéž platí pro ohnisko dlouhé. Navíc je zde ještě jeden aspekt. Dobrý fotograf fotí očima. Mám-li na svém těle zoom 19 – 35, vnímám okolitou skutečnost právě tímto pohledem a jsem nucen se soustředit právě na takovou kompozici, jakou zabere moje optika. Obdobně uvažuji, když mám sklo dlouhé. Tedy buď zajímavé detaily, nebo pohledy v dál. Že bych těkal z jednoho extrému do druhého, si představit nedovedu. Ohlédnu-li se zpět, musím navíc popravdě konstatovat, že nejlepší fotografie se mi podařily vždy okamžiku, kdy jsem měl k dispozici pouze jediný objektiv. Nevím, je-li to tím, že ztížené podmínky člověka jaksi samy od sebe „burcují“ k lepšímu výkonu, nebo svou roli hrálo právě ono pevně dané vidění skutečnosti, ale je to tak. Občas jsem se sice dostal do nepříjemné situace, ale vždy jsem si dokázal poradit.
Uvedu dva příklady. Kdysi jsem vyrazil fotografovat mládě žirafy do zoo pouze
s dlouhým sklem. Ukázalo se však, že mládě je spíš mimino, do výběhu zatím nesmí a pózovat může jen v poměrně stísněné stáji. Zatímco moji kolegové bez problémů snímali hrdou matku, jak stojí nad svým potomkem, mně nezbylo než čekat na příležitost. Ta nastala, když se matka žirafa rozhodla pohladit ratolest svým dlouhým jazykem. Stačily dva záběry a byl jsem v klidu. Naprostá většina kolegů nepřezoomovala.
Příklad druhý. Když jsem si pořídil svůj první širokáč, chtěl jsem jej pořádně vyzkoušet. V nedalekých Mysločovicích zrovna hrála slavná Sparta pohárový mač, vyrazil jsem proto s novou „dvacítkou“ na fotbal. Mezi svými kolegy, vybavenými dlouhými objektivy a nezřídka i „jednonožkami“, jsem sice vypadal jako exot, nicméně zachytit hráče běžícího za míčem jsem nehodlal (taková situace je stejná, ať hraje Dolní Lhota nebo Barcelona a o zápase většinou neřekne nic podstatného), takže jsem byl v klidu. Trpělivě jsem snímal náladu na střídačce, emoce v hledišti
a když rozhodčí naposledy foukl do píšťalky (domácí po statečném boji podlehli 0:8), vydal jsem se s nadšenými fanoušky na plochu. Dvacítka byla v té tlačenici jako ryba ve vodě a snímek vesnického kluka, kterému se na jeho dres podepisuje slavný kanonýr Lokvenc byl opravdovou třešničkou na dortu v této povedené reportáži.
Výsledek mé dlouholeté praxe byl ten, že když jsem před lety přecházel na canon, pořídil jsem si k němu širokoúhlý zoom 19 – 35 mm a ještě teleobjektiv 90 – 300. Mezi nimi mám už jen světelnou „padesátku“ (o ní se zmíním třeba někdy příště). Několik fotografů mi přitom potvrdilo, že podobnou kombinaci používají také
a universální zoom jim nechybí.
Komentáře
Přehled komentářů
Manžel má digitální zrdcadlovku Canon EOS 400D a chtěla bych mu koupit objektiv,ale nevím který by byl nejlepší,tak bych potřebovala poradit.MRajnochova@seznam.cz.Děkuji za odpověd
Dotaz
(Marcela Rajnochová, 9. 2. 2008 8:42)