Kam kráčíš, kvalito?
Digitalizace přinesla do fotografie bezesporu mnoho nových prvků. Tím nejvýznamnějším je masovost. Nejen, že každý může fotografovat, ale každý může také vystavovat a zároveň i hodnotit úroveň vystavených fotografií. To je prvek naprosto nový. Jaká je asi úroveň takového hodnocení je nasnadě. Tak, jako má televize Nova největší úspěchy se svými pořady šitými na míru průměrného Nováka, tak i v galeriích vítězí načančaná průměrnost.
Co mi jako fotografovi může vystavování v takových galeriích přinést? Pocit, že jsem Pan fotograf, když dokážu vycvaknout západ slunce s palmou v popředí nebo správně upravit odstín a sytost, aby snímek získal patřičnou dynamiku? Nebo uspokojení, že jsem někomu něco sepsul? Asi ano. Ale dál?
Spolu s rozšířením fotografování jako zábavy se na trhu objevilo také množství nejrůznějších publikací, které radí, jak dobré fotografie vytvářet. Měl jsem jich
v ruce několik a pořád musím konstatovat, že za nejlepší učebnici fotografování považuji Stiborovu Fotografii pro LŠU, případně knížky Šmokovy. Sice se nezmiňují o možnostech digitální techniky, čtenář se z nich však jaksi mimochodem dozví, že dobrá fotografie nevznikne, když se naučí jen ostřit, znát pravidlo zlatého řezu
a další „zbytečnosti“, ale že je k tomu nutná dávka fantazie a originality, touha po hledání nových možností, touha po osobitém vyjádření vlastní myšlenky.
Možná je to jen můj dojem vzdáleného pozorovatele, ale za léta, co se fotografií zabývám, pozoruji, jak se stále více rozevírají nůžky mezi masovou a akademickou scénou. Kde jsou ty doby, kdy pan Šmok měsíc co měsíc hodnotil výtvory naprostých amatérů na stránkách Československé fotografie? Také v porotách nejrůznějších soutěží zasedají spíš zástupci sponzorských firem než lidé disponující umělecko – vědním vzděláním. Docela závidím našim východním sousedům existenci popradského Domu fotografie. Za pár korun si zde může každý nechat zkonzultovat své fotografie, účastnit se (opravdu) tvůrčích workshopů vedených skutečnými osobnostmi, nejen zdatnými řemeslníky.
Zároveň mi chybí větší angažovanost erudovaných odborníků v masových médiích. Pravidelný, avšak krátký sloupek Tomáše Pospěcha v Reflexu (vřele doporučuji) je málo. Že by vydavatelé neměli zájem o názory těch autorů, kteří by nepsali jen o technických novinkách pro oživení trhu, ale především o tvůrčím fotografování? Nebo už vynikající pedagogové jako Birgus, Kuneš, Pohribný, Siostrzonek a řada dalších, rezignovali na snahu kultivovat amatérskou scénu?
Na úroveň fotografie má vliv ještě jeden trend, i když nesouvisí přímo
s digitalizací fotografie. Tou je prudce stoupající potřeba fotografií jako takových. Je jedno, zda se jedná o snímky pro reklamní letáky, nebo o fotografie do novin
a časopisů, či pro publikaci na síti. Pohyboval jsem se v tomto prostředí dost dlouho, abych mohl odpovědně říci, že velmi často kvalitu těchto snímků posuzuje naprostý laik. Typickým příkladem jsou nejrůznější regionální tiskoviny. Píšící redaktor je dovybaven aparátem a co nafotí, je předloženo veřejnosti. Věřím, že velké a renomované tituly mají své obrazové redaktory, nicméně tato profese je
v redakcích skutečně spíše výjimkou.
V reklamě je pak často důležitější spíš hlas zadavatele, než toho, kdo fotografii skutečně rozumí. Kvalitně zpracované reklamy jsou jen špičkou ledovce, běžný standard leží hluboko pod hladinou. Souvisí to i s cenou. Kvalitní fotografie je poměrně drahá, od několika set až po desetitisíce korun. Když pak průměrný majitel firmy v ateliéru uslyší cenu, jde buď jinam, nebo má tolik podmínek, že by se s nimi nevypořádal ani mistr Sudek.
V obou případech je pak neinformované veřejnosti předkládán ke konzumaci značně nedochucený guláš. Fotografie bez nápadu, bez emocí, popisné
a stereotypní. A český Novák brzy získá dojem, že právě toto je profesionální úroveň, na kterou on přece dosáhne taky.
Komentáře
Přehled komentářů
Souhlasím s autorem článku,že je nadprodukce fotografie jako takové a podíl na tom mají jistě i internetové galerie,kde objevit něco fakt nového a převratného je problém...Dnes se už ani nikdo moc nesnaží udělat na kvalitním papíru kvalitní zvětšeninu,konečný produkt bývá vypálené CD s fotkama,nebo spíš s barevnýma skvrnama.Osobně se snažím dělat starou dobrou černobílou fotografii na kvalitním papíru,i když těch pravých a kompetentních posuzovatelů mých prací tak nějak ubývá,jako těch pro které je nejlepší softvéééééér na světě Rodenstock Rodagon 2,8/50mm!!!
Je to snadné, tuze snadné.
(Eduard Nud, 29. 10. 2007 0:09)Ano, dneska je taková tendence umělců bránit si to své zaručeně pravé umění. Spisovatelé se zlobí, že se málo čte, šachisté zase na to, že šach prakticky nikoho nezajímá a fimlaři a fotografové jsou zase hrubě nespokojeni digitálním záznamem. Aby taky ne, každý si hájí to svoje. Ale: člověk si přece rád hraje a je mu úplně jedno, jestli foto Nahá Kačenka na nočníku tak úplně nesplňuje kritéria odborné fotografie. Popřením digitálního záznamu se vlastně napadá sama podstata internetu. Tady totiž nic jiného než stáhni, ulož, přečti, prohlédni a smaž ani neplatí.
Ono je to těžké,
(Majkkl, 3. 7. 2007 9:03)přečetl jsem si se zájmem Váš článek a mohl bych ho podepsat. A pak jsem se podíval na Vaše fotografie a strnul nad jejich průměrností... tak nevím...
Tak nějak po svém...
(pepafotograf, 18. 5. 2010 12:35)